Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osidla



Na začátku dne rozsvítilo se nám Slunce, 
plán byl prostý, půjdem spolu přece Pryč ze světa lží. 
Zastlali jsme vzpomínku a vzali nás na svoje bérce, 
parket plul a potom děj se vůle boží v plamen horký zaklíčí! 
Asi jsem tam chcíp, pak totiž s pekla se stal ráj, 
zase nová cesta, ještě, že Veruse s sebou vzal. 
Sedla na mě Malá můra, pořád stejná, jako tenkrát,
tehdy zpopelnil mě žal a pak mě pěkně potrestal! 
Indigová stužka, jak jsi rozbalila sama, 
dneska rudou barvu má. Zda je to oheň, nebo krev? 
Nebezpečná vášeň, ke snídani je nám dána, 
tehdy otevřel se hrob a zrodil mě na tento svět! 
Zpět! Vpřed! Ihned na tu stroužku šel. 
Byl to spád a věř, proto jsi dneska Kočka Divoká. 
Já to nechtěl, ale z koťátka se stala dravá šelma, 
měla to být zástěrka, jen druhou stranu mince máš! 
Uvězněn je ten, co pro tu šelmu stále zpívá, 
vůli nepostrádá ten, co do papíru hlavu vrývá, 
Před obědem dvakrát drink a roztáhnout naplno křídla, 
než mě stáhnou Osidla. Pak už se budu jenom sbírat. 
Hlavní chod jsem nebyl já, chtělo to trochu se víc hlídat, 
Do pekla a zpátky vždy, když jsme se chtěli dlouho vídat, 
Vykolejil rychlej vlak, co nesundavá svoji tvář 
a zeptáš se mě, jak si válčím? Buď se snaž, nebo mě smaž!

Vždycky trávím v týhle díře, ke svačině už mám chutě 
jít si lehnout do postele, až to skončí, tak mě vzbuďte, 
Nanebevzetí je obřad, kam ten Anděl už nepůjde. 
Chtěl jí vzkázat, že on tenkrát Zlatou Lentilku měl rád. 
Že byl Verusovo dvojče, nečekal ani on sám, 
přesto si operoval křídla, chtěl letět, kam vítr vál. 
Vtrhnul sám do svýho snu, kde ráno zbyde jenom díra, 
když se vrátí do nebe, kde z obláčků mu sálá síra!
Není žádná větší víra, než ta pro kterou si dýcháš.
Políben od Sukuby pak nevíš, kam bys mohl jít, 
stále žiješ ze dne na den, proto nikam nepopícháš.
Jako tenkej led je totiž život, co nám plyne, víš?
Mocná síla je věc prvá. Víš, jak dlouho už to trvá? 
Nejsi pro mě první ani druhá, Ty jsi zrozená! 
Podle receptu vytvořená, Verusem dosolená, 
teď nevím, kde jsem dělal chybu, když jsi tak nedochucená! 
Uvězněn je ten, co pro tu šelmu stále zpívá, 
vůli nepostrádá ten, co do papíru hlavu vrývá, 
Po večeři dvakrát drink a roztáhnout naplno křídla, 
pak mě stáhnou Osidla. A už se dál nebudu vzpírat. 
Stáhnout bok a vypnout hruď, pokud chci ještě chvíli zpívat, 
nechť mě ďábel vyslyší, tak nalijte čistého vína, 
přes tohle nejede vlak, co nesundavá svoji tvář 
zeptáš se mě, jak si válčím? Buď se snaž, nebo mě smaž!

Nebezpečná vášeň, co zkrotí Temného Pána, 
ještě dlouho poté slyším jeho nepříčetný řev! 
Stalo se, co muselo, když zavřela se černá brána, 
lepší se teď nevídat, já znám tu milosrdnou lež! 
Vědomí je svědomím a není čisté, jako dřív, 
tak dávkou slov je dejavu, co možná fungovalo spíš, 
nerozumná volba je stín, co na scénu přichází pak,
tak proč stále nepobíráš, že nelze ošálit přízrak. 
Příznak, úkaz, hodně tvrdej úder bolí! 
Jsou to střepy od srdce, co neustále v hlavě zvoní.
Není třeba prchat pryč, když nikdo nikam mě nehoní, 
doplním si zásobník a pak netřeba slzy ronit!

Jsi mrtvá!!! 
Viděl jsem tu kočku spát, když pozdě bylo všechno vrátit! 
Jako skvrna na silnici! 
Vždycky jsem jí miloval, dokud nevytasila drápy! 
Neuměla pochopit, že já měl vždycky pod čepicí! 
Povodeň propláchla peklo! 
Krápníky zatarasí cestu, slyšíš sténání kočičí! 
Už to nejde vrátit zpět, už nakladeno bylo mlíčí! 
Budoucnost je dávno v píči! Zůstaly stopy vařící! 
Přiložená hlaveň, pal! Všechno je pryč!