Horská dráha
Proč jsi zlá, proč jsi najednou tak žhavá,
proč mě bodáš, proč mi píšeš,
když mi dáváš jenom rány? Kočko divoká!
Proč mám pocit, že jsi najednou tak krutá,
že mi stíráš vše, co řeknu, celá napnutá!
A vysouváš na mě drápy, ostřejší, než starý dráty
kolem krku držíš strunu, co mě řeže, nedýchám!
Ve službách Veruse MC, kdysi tajemná tam kočka,
tak se blýskají ty hromy, nepřipouštím, umírám!
Otazníky uvnitř hlavy, co nekončí odpovědí,
jenom ve tvaru "O" ústa, co náhle nic nevyzradí!
Stíny černý, co mě polykají a to bez udání
dneska pekelný pán pořádá tu párty, my jsme na ní!
Opilí falešnou vášní je nám život ryzí básník,
koroduje řetěz vzácný, co nás spojil k nepoznání.
Proč odchází moje paní, slzy do očí mi vhání,
zase neklidné mám spaní a odlétá pryč mé přání!
Horská dráha, co nás veze tmou a kolem hoří plameny!
Hvězdná pouť, co nekončí a to je nám společným znamením!
Tenká lajna, která prozradí nám, odkud život pramení!
Občas je nám křižovatkou, když jsou naše srdce zlomený!
Šachovnice, co nás nutí hrát, když zápasíme s bohem!
Žahá listí, co nám padá, když otřesem naším stromem!
Všechna tíha, co nás bolí, když na té společné pouti,
budí dojem, že nám jede vlak a jeden druhého opouští!
Společná víra je klíč, když utíkáme pryč,
když plácnem sebou o zem, jeden druhému dlaň nastavíš!
V pohádkách nebydlíš a Moiry hlídají naši nit,
to osud přikázal jim tkát a jednou "šmik" nezastavíš!
V číslech se ukrývá tajemství, co nepoznané
snad jednou poví, jak chutná to ovoce zakázané!
A oblohou zase letí orel, jehož peří hladí líce,
když stékají slzy nám, a přesto plakat nechcem více!
Horská dráha, co nás drží!
Hvězdná pouť, co nekončí!
Tenká lajna, která prozradí,
že nám občas křižovatkou, když jsou naše srdce zlomený!
Tak Kočko, prosím odpusť, jestli jsem Tě vážně hodně zklamal,
občas někdo školí nás a člověk aby v tom pak plaval!
Vím, že kámen v Tobě bdí, když dokážeš uzavřít brány,
víckrát nechci, aby nás dva skolil žal, co hýbe s námi!
Tiše bijou zvony, uvnitř srdce krev vypouští,
a pak komu zvoní hrana? Svůdná dívka meče brousí!
A teď dvě rozdílné strany, prázdný džbánek, sucho rdousí,
jen večer s tím nahořklým deštěm naší trpělivost lidskou zkouší!
Horská dráha, co nás veze tmou a kolem hoří plameny!
Hvězdná pouť, co nekončí a to je nám společným znamením!
Tenká lajna, která prozradí nám, odkud život pramení!
Občas je nám křižovatkou, když jsou naše srdce zlomený!
Šachovnice, co nás nutí hrát, když zápasíme s bohem!
Žahá listí, co nám padá, když otřesem naším stromem!
Všechna tíha, co nás bolí, když na té společné pouti,
budí dojem, že nám jede vlak a jeden druhého opouští!
Společná víra je klíč, když utíkáme pryč,
když plácnem sebou o zem, jeden druhému dlaň nastavíš!
V pohádkách nebydlíš a Moiry hlídají naši nit,
to osud přikázal jim tkát a jednou "šmik" nezastavíš!
V číslech se ukrývá tajemství, co nepoznané
snad jednou poví, jak chutná to ovoce zakázané!
A oblohou zase letí orel, jehož peří hladí líce,
když stékají slzy nám, a přesto plakat nechcem více!
Horská dráha, co nás drží!
Hvězdná pouť, co nekončí!
Tenká lajna, která prozradí,
že nám občas křižovatkou, když jsou naše srdce zlomený!